sobota 18. dubna 2015

Obuvnický příspěvek číslo dvě

Mám nový boty. Zase. Pod patou podpatek - tentokrát o něco menší.

Koupě bot je pro mě dost náročná disciplína. Stejně jako nákup oblečení.
Ono, co si budu nalhávat, i s potravinama jsem na tom dost podobně, nakupovací typ skutečně nejsem.
S oděním a obutím je to o to horší, že jsem nestandardní i co se postavy týče.

Kalhoty mi nesedí, do vršků jsem měla vždycky malý prsa. Teď mám prsa větší. A z vršku.
Boty mě buď tlačí, nebo se mi zouvají. Navíc se mi zmenšuje noha. Zimní boty jsem mívala i velikosti 39. Přešla jsem na 38, plynule na 37 a teď občas plavu i v některých 36.
Nechápu. Ale je to fajn, neb za chvíli zřejmě nebudu obuv potřebovat vůbec.

Tyhle poslední boty, o kterých je řeč, jsem si koupila po několika hodinách chůze v balerinách z loňska, který jsou jako nový - patří do skupiny "tlačí, ale drží", takže sem tam si je vezmu, abych je pak zase na dlouho uložila. V botách, se kterýma sundáváte i nohy. Nebo aspoň máte ten pocit.

Člověk by čekal, že se sundanýma nohama nemůžete šlápnout vedle - ovšem dá se tam vřítit. Ani nevíte jak.

Líbily se mi. Nebyla to taková ta láska na první pohled, vášnivý přesvědčení ve smyslu "tohle si obuju a můžu umřít". Bylo to takový to sofistikovaný, kdy to převracíte v hlavě, abyste na konci dospěly (pánové prominou) k rozhodnutí "to si vezmu, vždyť přesně to potřebuju".

Sedmatřicítky. Moje velikost. Asi. Tlačily. Tlačily dost. Ale mohla jsem to snad objektivně posoudit, když mě nohy bolely celý předcházející čtyři hodiny? Mohla jsem snad čekat, že mým nohám bude v čemkoliv jako v pokojíčku??
Prostě jsem je sbalila s tím, že to holt možná bude několik vycházek bolet, ale že to povolí - ostatně vždyť už to znám.

Do reality jsem se probudila následujícího rána. Boty byly menší než malý.

Google. Kožený boty se přece dají roztáhnout! Přeskakuji rady typu "odneste to k obuvníkovi" a hledám zaručený domácí recepty. Během následujících hodin kombinuji a libovolně opakuji činnosti jako vycpávání bot mokrýma utěrkama, chození v nich v tlustých ponožkách, chození v mokrých ponožkách. Chození v tlustých mokrých ponožkách.
Jestli to pomohlo nedokážu večer posoudit. Připadám si jako abiturientka školy pro gejšy.



Ráno mažu na tramvaj. V první výloze sleduju svůj odraz, abych zjistila, že pro samý obutí jsem si nerozpárala šosy u novýho kabátu - chodící elegance, jen co je pravda.

V budově polikliniky zjišťuju, že jsou to ty nejhlasitější boty, co jsem kdy měla na nohou - vlastně co kdy měl na noze kdokoliv, koho jsem kdy potkala.

To ale není můj největší problém. Ztrácejíc cestou levou i pravou chvátám vygooglit návod, jak zmenšit podomácku zvětšený kožený boty.


3 komentáře: